Průměrnost, sůl nad zlato a handicap neschopnosti závidět

7. 3. 2023

Češi jsou zvláštní národ – potkávám dost jiných lidí po světě, ale v něčem jsme my Češi skutečně výjimeční. To máte třeba náš vztah k úspěchům, rekordům, srovnávání se…

Zrovna takhle včera. Na FB jsem postnul amatérskou „reportáž“ o kroužkovatelském rekordu kamaráda Jirky Sviečky. Říct, že něco je rekord a neříct, co je v daném oboru běžná situace (tedy průměr), samozřejmě postrádá informační obsah. Kdyby mi někdo řekl „250 000 okroužkovaných ptáků,“ nic si z toho nevezmu, protože jako ne-kroužkovatel nevím, kolik je normál (tedy průměr). Takže jsem si dovolil přidat aspoň hrubé měřítko – inspirovala mě častá reakce, co chodí na Jirkovy měsíční přehledy odchycených ptáků od jiných kroužkovatelů: „tohle já neokroužkuju za celý rok“. Odkaz na „průměr“ se ale ukázal jako brambor o překvapivě vysoké teplotě…

Předešlu, že podle mě v civilizované společnosti existuje pouze jedna adekvátní reakce na něčí zasloužený úspěch: gratulace. Češi však skutečně jsou výjimeční – s následující podobou reakcí jsem se za celkových 7 let pobytu v zahraničí nesetkal. Takže se ukázalo, že rekordy prý nejsou všechno; i lidé, kteří okroužkovali míň, mají kvalitní výsledky; vše korunováno podivem, že by bylo vůbec možné „srovnávat kroužkovatele/ornitology podle čísel…?“

Že nelze srovnávat podle čísel?
Obrátil jsem se tedy s žádostí o pomoc na realitu. Nakolik kroužkovatele nezajímají rekordy, průměry a „nesrovnávají se podle čísel“ je dostatečně zřejmé z časopisu Kroužkovatel:

 

Čísla jsem vynechal (šla mi z nich během pár řádků hlava kolem), ale stačí nahlédnout archiv časopisu a jsem zvědav, kolik najdete vět, ve kterých není číslo, nebo nějaké srovnání. Typické příklady: „druhý nejvyšší počet jedinců v historii… což představuje nárůst o 2 % v porovnání… a 12% nárůst oproti průměru“; „což je silně nadprůměrný výsledek a jen minimální meziroční pokles“; „Průměrný počet okroužkovaných jedinců u aktivních kroužkovatelů byl 601 jedinců“ – ano, průměry, průměry, průměry. „Srovnávat kroužkovatele/ornitology podle čísel“ tedy podle samotných kroužkovatelů zdá se lze 😉 Kdyby jen to: kroužkovatelé sami jsou srovnáváním až chorobně posedlí. Podobnou dychtivost po číslech, rekordech a srovnávání (se) by mohli kroužkovatelům závidět i ti nejfanatičtější fotbaloví fanoušci. 

To není nic proti kroužkovatelům: ukažte mi skupinu lidí, jakýchkoli zájmů, kteří se nějak nesrovnávají, nepoměřují… a občas u komentování ostatních nezapomenou, že existuje i cosi jako sebereflexe a Jungovská projekce. 

Jen tak na okraj: vygooglete si hesla „The 50 best photographers ever“ nebo „Nejproduktivnější hráči historie NHL“… A hádejte, co je po Bibli nejprodávanější kniha všech dob („překvapivě“ ta Guinnessova, světových rekordů). 

Že vy nepoměřujete, nehodnotíte? To skutečně při výběru partnera, nákupu papriky nebo výběru kamarádů nesrovnáváte, nevybíráte?  Ano, „podle čísel“ – pocity jsou fyziologie a to jsou v posledku zase čísla. A ornitologie (když už mi byla výše zmíněna) jsou ovšem taky čísla: pokud děláte v tomto oboru, pak víte, že vás zaměstnavatelé nehodnotí a nesrovnávají podle barvy vašich krásných očí, ale podle přesného počtu článků, počtu grantů a počtů citací; a podle toho, jak si stojíte oproti průměru. Vím to z první ruky. 

Průměr je sprosté slovo?
Krom výše uvedených výtek jsem byl poučen, že jakožto ne-kroužkovatel bych „neměl hodnotit kdo je průměrný kroužkovatel nebo není“. Aby nedošlo k nedorozumění, uvedl jsem už v původním postu synonymum slova „průměrný“. A pro jistotu hned dvakrát: „normální“ a „typický“. Ani to nestačilo. Takže:

Příklad nejjednodušší možný: asi málokdo je tady specialistou na výzkum IQ – prostě proto, že málokdo je specialistou na výzkum IQ (čtěte pozorně – toto je totiž celá pointa a může se vám do života, alespoň některým zjevně, docela hodit). Což nic nemění na tom, že si každý z nás může být zcela bezpečně jist, že většina lidí, co toto čtou, mají průměrné IQ. Tedy IQ kolem 100 bodů – prostě proto, že IQ „má normální rozložení s průměrem 100“ z definice.

Nechme konkrétní čísla stranou – jde v první řadě o průměr jako takový. A samozřejmě o vědomí, že tím nemyslíme číslo na 20 desetinných míst (které nemá v reálném světě ani 1 přesně odpovídající příklad), ale prostě střed distribuce dat s nějakou přijatelnou mírou chybovosti. 

A tak je to skoro se vším: většina lidí, co toto čte, má nevyhnutelně nejen +- průměrné IQ, ale i víceméně průměrnou výšku (žirafy mezi čtenáři nenajdete), průměrnou hmotnost (ani Budulínka), průměrný příjem (milionáře abyste mezi kroužkovateli, ptáčkaři a vůbec spoluobčany pohledali), průměrný počet potomků (kdo má tucet dětí, ať se hlásí) atd. 

O baletu nevím absolutně nic, ale můžu si být zcela bezpečně jist, že i většina baletek je – světe div se – víceméně průměrná. Ano, i většina kroužkovatelů v ČR, Evropě, na Zemi, je průměrná, ať se to komu líbí, nebo nelíbí. Je průměrná v počtech odchycených ptáků, průměrná v počtech retrapů, průměrná ve svých schopnostech tahat ptáky ze sítí – a ani nemusím žádat kroužkovací stanice o data, abych to věděl s naprostou jistotou. 

Proč? Protože průměr je statistická vlastnost jakékoli populace (skupiny) čehokoli. A pokud má populace v dané vlastnosti tzv. normální rozdělení, což všechny vlastnosti zde zmíněné jednoznačně a empiricky mnohokrát ověřeně mají (viz učebnice statistiky), pak je průměr (tj. norma) nejlepší způsob, jak se být schopen o světě jako celku vůbec bavit. Ostatně, když řeknete „pěnkava“, myslíte tím něco jiného než typickou = průměrnou = normální pěnkavu? Zkuste to jinak a uvidíte velmi rychle – bez průměru to jde asi tolik jako to jde v gastronomii bez jistého minerálu v pohádce Byl jednou jeden král… 

Z principu (sic!) to nemůže být jinak. Nikdy to nebylo jinak. Nikdy to nebude jinak. I kdyby se schopnosti všech baletek, kroužkovatelů a (doplňte co chcete) zvedly o 100 %, pořád bude většina baletek, kroužkovatelů a čehokoli – světe div se – průměrná (jen s jinou hodnotou průměru; ale to už je něco naprosto jiného a s tématem rekordů a srovnávání to má nulovou souvislost). 

Proč vadí průměr?
Na potenciální mentální zkrat, že „průměrný = nedostatečný/špatný,“ samozřejmě nemá smysl reagovat – nic takového to slovo neznamená. Stejně tak jako nemá smysl připomínat, že kdo je v něčem nadprůměrný, je nevyhnutelně v něčem jiném podprůměrný (pokud ale někdo potřebuje berličku pro své ochablé sebevědomí, tak prosím, tady je…). 

Komu tedy vadí, že je on (nebo jeho kamarádi) „jen“ průměrný? (Vadí zcela zjevně, protože jinak by použití slova „průměr“ v první řadě vůbec nikdo nekomentoval a tak mimózní komentář by také nikdo nelajkoval.) Samozřejmě pouze tomu, kdo má rozpor mezi ambicemi a schopnostmi nebo výsledky: chtěl by být nadprůměrný, ale uvědomuje si, že není a neumí se s tím srovnat. 

Řečeno z druhé strany: sám jsem extrémně podprůměrný v řadě věcí, třeba ve hře na housle (předpokládám to pouze, nikdy jsem je nevzal do ruky; s tím, že kdybych je vzal, byla by hypotéza o mé houslové neschopnosti vyvrácena, opravdu nepočítám). A nemám s tím problém – protože nemám ambice být v houslohře ani průměrný, natož nadprůměrný. Pokud někdo hraje na housle nadprůměrně, neohrožuje mě to, potěší mě to. A s radostí mu k jeho houslo-výsledkům pogratuluju. 

Krásnou shodou okolností jsem měl právě včera, v den postu a následné „průměrné“ debaty, tu čest poklábosit u piva s Honzou Dungelem, Mariánem Polákem, Petrem Šajem, Lukášem Pichem a dalšími známými, kteří jsou v tom, co dělají, skvělí, nadprůměrní. A v tom, co málo z toho dělám taky, jsou objektivně lepší než já. Což mě těší. Lidi, kteří umí cokoli líp než já, mě totiž inspirují – už jen tím, jak do toho svého jdou. Možná proto mám zvýšenou neschopnost pochopit, co to je „někomu závidět“. S tímhle handicapem se mi žije celkem spokojeně a (světe div se?) nadprůměrně úspěšně 😉