Opět mezi 2 % nejcitovanějších vědců světa – a proč na tom záleží

28. 10. 2022

„Jseš na stanfordským seznamu 2 % nejcitovanějších světových vědců. Gratuluju“ , psal mi loni můj bývalý student a současný vědec na nejprestižnějším ústavu Akademie věd v ČR (Ústav organické chemie a biochemie v Praze) Jindra Sedláček. Já tehdy hleděl, že to nebyl vtip.

Letos mi Jindra píše znovu a já hledím zas: prošel jsem si všech 5 globálních hodnocení za celoživotní kariéru (s každoroční uzávěrkou k letům 2017 až 2021); koukám, že jsem ve všech. Přitom dělám v oboru, který je dost specializovaný a old-school (hnízdní parazitismus), žádný módní obecný mainstream (což by byla obecná ekologie, změna klimatu, molekulára apod.).

Pro mě jednak obrovská čest být v globální vědecké elitě, tj. skupině vědců, která má disproporčně největší vliv na vývoj svých oborů – řečeno z druhé strany prastarým a pravdivým badatelským bonmotem: „práce, která není citována, neexistuje“ 😉. Dostat se do klubu totiž fakt není snadné: badatel může mít fantasticky citovaný článek v Nature nebo Science, může jich mít i několik a stejně je mu to ve stanfordském hodnocení málo platné – jedna vlaštovka jaro prostě nedělá (a dvě nebo tři taky ne). Hodnocení je totiž nastaveno pěkně fikaně: jakmile neprodukujete dlouhodobě a opakovaně hojně citované články jednoautorské, prvoautorské nebo ty, kde jste „senior author“ (ten poslední a zároveň druhý nejdůležitější), pak jste nepřispěli dost zásadně a jste „z kola ven“. Navíc ty články nesmíte citovat nejen/hlavně vy: vyloučeny jsou nejen autocitace, ale dokonce i citace, které vyrobili vaši spoluautoři (!). Prostě vaše práce musí mít podstatný dopad mimo váš výzkumný team. Pěkně ostré. A pěkně spravedlivé.

Je to pro mě ale i velké překvapení: v r. 2018 jsem z akademie odešel; že se moje články budou citovat s podobnou intenzitou i poté, to jsem nečekal. Ale děje se to, jak ukazuje databáze Google Scholar.

Nakonec jsem to však vlastně čekat měl: v zásadním článku z. r. 2005, v němž zavedl tzv. h-index, Jorge Hirsch píše: „h index of 40 after 20 years of scientific activity characterizes outstanding scientists.“ H-index mám teď 41 (podle Google Scholar, takže mírně nadsazeno citacemi v šedé literatuře – ale i to je přece vliv na vývoj vědy, nebo ne?! 😉 ), s publikační aktivitou od r. 2001 (takže sedí i těch Hirschových 20 let).

A navíc další nečekaný „bonus“: až do loňska v tom nejzásadnějším hodnocení, tj. celoživotním (jsou i jednoroční žebříčky), nebyl z ČR nikdo další z mých oborů (behaviorální ekologie a ornitologie). Sad but true.

Až v hodnocení k roku 2020 se v celoživotním žebříčku poprvé a konečně objevil i další český ornitolog: bývalý kolega Vladimír Remeš. Kdybych měl hádat českého ornitologa, který by se na stanfordském seznamu měl objevit, tipoval bych, že to bude David Storch (i když ten je dnes už spíš obecný ekolog než ornitolog) a právě Vladimír (ale ne to, že v dalších letech už na seznamu zas nebude = přeju rychlý a zasloužený návrat!).

V  celoživotním žebříčku k roku 2021 (tj. nejnovějším, vždy se hodnotí ke konci předešlého roku) se pak poprvé a konečně objevil i další český behaviorální ekolog: Marek Špinka (gratuluju).

Kdo si chce prolustrovat celou (českou) vědeckou komunitu, má možnost zde: 
https://elsevier.digitalcommonsdata.com/datasets/btchxktzyw  

Těší mě, že na moje setrvání na stanfordském seznamu mě letos upozornil i Robin Kundrata, který je na tom výročním – gratuluju! Oceňuji i Robinovu formulaci: „je stejne mazec, ze jsi roky mimo UPOL a stále jsi 12. nejcitovanější vědec s afiliací UP 😃😃 Tys byl fakt zvíře“ (jak jinak, když jsem zoolog… 😉 ).

Plus velký dík kolegům, se kterými jsem měl tu čest vyrobit články, které měly smysl (tj. slušnou citovanost): Mark Hauber, Phill Cassey, Daniel Hanley, Peter Samaš, Marcel Honza, Anders Moller, Jarkko Rutila, Alfréd Trnka, Brani Igic, Bard Stokke, Juan Diego Ibanez-Alamo, Mario Díaz atd.

Jo abych nezapomněl: proč na tom záleží? …když všechna sláva polní tráva, žeáno. Ovšem, časem po mojí práci neštěkne pes – zapomenuti budou i badatelé, kterým nesahám ani po kotníky. Co je mi ale do toho, žiju tady a teď = díky práci (dřív) a úsporám (dnes) jsem měl to štěstí cestovat kdy chci, kam chci, na jak dlouho chci a jak chci, právě díky prosté a spravedlivé rovnici „nadprůměrný výkon = nadprůměrný příjem = nadprůměrné možnosti“. Nebýt práce, nebudu mít 1. místo v českém ptáčkařském žebříčku a extrémní náskok (přes 1 800 ptačích druhů – !) před místem druhým (cíl samozřejmě není machrovat před konkurencí, která v ČR nakonec ani není 😉 , ale vidět ze světa co nejvíc zajímavého; 1. místo je jen nevyhnutelný vedlejší produkt, který ale o těch možnostech dost vypovídá). Plnit si sny, třeba být na místech, kde filmovala BBC dokumenty, nad kterýma slintáme u obrazovek, jó – za to stojí máknout... 

Štěstí přeje připraveným (k makačce). To přeju každému, kdo má na víc než jen po typicky česku skuhrat, že něco nejde… Jde 😉

PS (17. 10. 2023) V letošním, v pořadí šestém globálním hodnocení, jsem na celoživotním stanfordském seznamu opět. Ve výročním hodnocení (výš v článku jsem ho nezmínil) jsem byl zatím v pěti ze šesti hodnocení (ve všech letech kromě 2022). A těší mě, že na celoživotním žebříčku se objevil i můj bývalý univerzitní kolega a skvělý badatel Karel Weidinger. 

PS (20.9.2024) V letošním, v pořadí sedmém globálním hodnocení, jsem na celoživotním stanfordském seznamu opět. Ve výročním hodnocení (výš v článku jsem ho nezmínil) jsem byl zatím v šesti ze sedmi hodnocení (ve všech letech kromě 2022). A těší mě, že na celoživotním žebříčku se i letos objevil můj bývalý univerzitní kolega Karel Weidinger, kterého si velmi vážím jak badatelsky, tak jako člověka.