Osm smrtelných hříchů Evy Hauserové
(původní redakčně nekrácená verze)

V článku “Přelétaví samci a věrné samice” (Lidové noviny 7. července 2001, s. 22) vyčítá autorka Eva Hauserová moderním přírodovědným názorům na chování živočichů včetně člověka řadu “smrtelných hříchů”, jak se jeví jejímu pohledu radikální feministky.
    S většinou jejích myšlenek lze dlouze polemizovat a snadno je vyvrátit. To však již učinilo tolik fundovanějších autorů, že nebudeme čtenáře unavovat. Omezíme se na výčet hlavních bodů, které ji usvědčují z hříchu alespoň v badatelské obci nejzávažnějšího, a to neserióznosti.

1. E.H. obviňuje biology ze spekulací, aniž by jasně rozlišovala mezi formulacemi hypotéz, jejich testováním empirickými daty a následnou formulací teorií; všichni jí kritizovaní autoři byli v metodologických otázkách naopak sami k sobě co nejpřísnější.
2. Metodologická laxnost dovoluje autorce, aby ignorovala známá data a sama se do spekulací pouštěla. Ve čtenářích nezběhlých v přírodovědném diskurzu tak vyvolává dojem, jako by bylo možno výsledky desítky let pracných výzkumů smést ze stolu na základě toho, že se představitelce jednoho z mnoha ideologických (a nikoli badatelských) směrů nelíbí.
3. Skutečnost, že věda potvrzuje “stav věcí” není problém, ale zásluha. Snaha uchopit realitu světa by měla být popisem, nikoli předpisem; nejrůznější předpisy k vybudování “lepšího příštího” naopak až příliš často vyvěraly z dílen politických ideologů přestrojených za sociální vědce. Zájemce o detailnější analýzu odkazujeme na knihu Původ ctnosti od M. Ridleyho nebo na článek Poučení z krizového vývoje společenských věd, Vesmír 9/2000, s. 524-527.
4. Spíše než stavu věcí “posledních staletí euroamerické kultury”, z čehož své odpůrce osočuje autorka, odpovídá sociobiologický popis starověké říši Inků, primogenituře ranného středověku, agresivitě indiánů Yanomamo nebo sňatkovým zvyklostem na tichomořském ostrově Samoa. Autorka tudíž tvrdí cosi, co jednoduše není pravda.
5. Převratné autorčino tvrzení, že “geny … reagují na okolní prostředí nenáhodným způsobem” nijak neodporuje údajným “představám” (sic!), že “evoluce probíhá hlavně na základě přirozené selekce”. 99% vědecky aktivních biologů si naopak evoluci bez nenáhodného přežívání genů nedokáže představit (to nijak nevylučuje možnou existenci dalších, žel dosud neprokázaných mechanizmů, jako těch postulovaných bioložkou Mae-Wan Ho).
6. Kdyby E.H. skutečně četla Sobecký gen R. Dawkinse (jež tak vášnivě kritizuje), zjistila by, že ona kniha někdy až únavně zdůrazňuje, že žádná vlastnost není “určena jediným genem” a že žádný gen nelze “selektovat nezávisle na jiných genech” (Sobecký gen, např. s. 42).
7. Rozdíly mezi pohlavími u organizmů se spíše než od hmotnostních rozdílů mezi pohlavními buňkami odvíjejí od rozdílných investic rodičů do potomstva. Dokazují to příklady obrácení pohlavních rolí (kdy samec investuje mnohem více než samice), jež sami sociobiologové považují za kritický test svých teorií.
8. Skutečně neobhájitelným tvrzením je, že sociobiologové mají v oblibě téma znásilnění. Naopak jde o zamilované téma radikálních feministek, o čemž se lze přesvědčit srovnáním kteréhokoli sociobiologického a feministického textu. Zdlouhavá evokace v sociobiologii zcela marginálního tématu ze strany E.H. svědčí v nejlepším případě o autorčině paranoi.

Eva Hauserová nerespektuje nejzákladnější pravidla akademické debaty. Usvědčuje se z toho, že díla svých odpůrců nečetla či nepochopila. Podsouvá jim myšlenky, které nikdy nevyslovili: žádný seriózní sociobiolog nikdy neodmítal emancipaci žen, ba právě naopak (viz M. Ridley: Červená královna, s. 214). Téměř všichni varovali před hledáním vzorů pro lidské chování v říši zvířat (Sobecký gen s. 14, 131, 239, atd.). Autorka se opírá o několik laciných klišé z ideologicky motivované literatury, které ovšem vydává bezmála za hlavní proud ve vědách o chování. Snad kalkuluje s tím, že laického čtenáře doslova “opije rohlíkem”. Tak neseriózním přístupem se sama vylučuje z akademické komunity.

Tomáš Grim
Martin Konvička
Miloslav Jirků

Autoři jsou biologové. TG vyučuje na UP v Olomouci, MK je doktorandem JČU v Č. Budějovicích, MJ studuje UP

Autoři se vzdávají honoráře ve prospěch Krizového centra pro ženy a děti ve Vsetíně
 


GRIM, T., KONVIČKA, M. & JIRKŮ, M. 2001: Osm hříchů Evy Hauserové. Lidové noviny 21.7.2001, s. 22.